Kapitola 11
Zkoumáním města strávili zbytek dne a do paláce se vrátili (při)opilí z báječného likéru, který ani jeden neznal, prodávaného postarším mužem na tržišti.
Palin se občas napil se svým mistrem a Gene s rytíři, ale ani jeden na to nebyl zvyklý. Smáli se a muchlali celou cestu k Geneovu pokoji. Gene zrovna přitiskl Palina ke zdi na chvilku líbání a osahávání, když se za nimi ozval pobavený hlas.
„Bráško, alespoň do pokoje bys to mohl vydržet.“
Gene se od něj odtrhl a otočil se k narušiteli.
„Vypadni, Arvaline,“ zavrčel.
„Bohužel, jednak je tato chodba volně přístupná a ačkoli nemám větší touhy než vám dělat garde, také si tě žádá otec.“
Gene zavrtěl, ale pustil Palina a nepříliš jistým krokem se vydal k otcovým komnatám.
„A umyj si nejdřív obličej studenou vodou!“ zavolal za ním bratr.
Potom se obrátil k mladému čaroději.
„Co s tebou,“ povzdechl si.
Nakonec ho dovedl k jeho pokoji, kde se mu Palin vrhl do náručí a rozbrečel se. Ztěžka si s ním v objetí sedl na postel a pokusil se ho ukonejšit.
„Gene mě nemá rád,“ zakvílel Palin.
Arvalin ho nechal chvíli brečet a pak ho uložil do peřin.
„Víš, teď jsi opilý, ale zítra si o mém drahém bratříčkovi promluvíme,“ slíbil spiklenecky.
Nechal ho tam oblečeného usnout, stáhl mu jen roucho, a tiše odešel. Ráno se probudil s lehkou bolestí hlavy, kterou rychle utlumil bylinným výtažkem. Napadlo ho, že na tom Gene bude podobně a tak se rozhodl, že mu lék proti bolesti donese také. Tiše vklouzl do jeho pokoje a přiblížil se k jeho posteli. Když se na ni posadil, Gene mu ovinul ruku kolem pasu a přitulil se k němu. Palina tím převážil a ten sklouzl k němu do podušek. Ovinul se kolem něj a pevně ho sevřel. Jeho oběti se to sice velice líbilo, ale věděla, že čím později se Gene vzbudí, tím méně bude lék působit. Zrovna když si vyprošťoval ruku, aby s ním mohl zatřást, otevřely se dveře a dovnitř s veselým pozdravem vešla půvabná energická hnědovláska v nádherných zelených šatech. Uviděla je, vypískla a zmizela. Palin za ní chvíli s údivem zíral, než konečně probudil svého společníka a přisunul mu pod nos lahvičku, kterou s jedinou volnou rukou musel odzátkovat zuby. Gene zašilhal na jeho obličej a pak nahořklou tekutinu bez protestů vypil. Okamžitě si úlevně povzdechl.
„Děkuji. Jen… proč jsi sakra v mé posteli?“
Palin se ušklíbl a položil lahvičku na noční stolek.
„Protože jsi mě sem ve spaní zatáhnul. Nechci vědět, co si myslela ta holka, co sem vlezla.“
„Holka?“
„Hnědé vlasy, asi stejně vysoká jako já, hm… spíš menší a tak o tři roky mladší, docela hezká, drahý šaty…“
„Ale ne,“ zasténal Gene. „To byla moje sestra.“
Palin se vzepřel na lokti.
„Kolik těch sourozenců vlastně máš?“
„Dva, Arvalina a Leiu. Docela mi stačí,“ zamračil se.
Palin se zasmál a položil mu hlavu na rameno. Gene ji tam strpěl.
„Já nemám sourozence. Alespoň myslím.“
„Jak myslíš?“ otočil Gene hlavu tak, aby mu viděl do tváře.
„Našli mě, když mi byly tři. Věděl jsem jen svoje jméno, věk a pár drobností. Jen útržky. Nevím, možná mám hromadu bratrů a sester, ale nepamatuju si to. Každopádně lidé, kteří se mě ujali, děti mít nemohli. Takže jsem vyrůstal jen s ostatními dětmi z vesnice, ale když se ukázalo, že jsem čaroděj, tak se samozřejmě bály. Mám tam pár známých, poslal jsem jim zrovna včera dopisy, ale většinu dětství jsem byl sám. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo čerstvě šestnáct. Pár týdnů potom jsem nastoupil do učení k mistru Kerinovi.“
Zmlknul a zavrtal se hlouběji do Geneovy náruče. Ten ho k sobě pevněji přitiskl, ale mlčel.
„A ty? Měl jsi jako malý hodně kamarádů?“
Gene o svém dětství nikdy nikomu nevyprávěl, nemluvil o něm dokonce ani s lidmi, kteří se ho účastnili a pomáhali ho vytvářet, ale najednou o něm ke svému vlastnímu překvapení mluvit chtěl.
„Ne. Jsem první princ, znal jsem vlastně jen děti šlechticů a většinu z těch zdejších jsem neměl rád. Kromě toho mi na nějaké přátelství nikdy nezbývalo moc času. Lekce a po Zařazení začátek…“
„Zařazení?“ odvážil se ho Palin přerušit a riskovat tak zničení jeho nečekaně sdílné nálady.
„V královské rodině je takový… zvyk. Do sedmi let mě učitelé učili základy všeho, co bych mohl potřebovat. Potom jsem si vybral povolání. Pro prvního prince to není tak podstatné, protože hlavní zaměření mé výchovy byla stejně příprava na vládu. Nicméně vybral jsem si vojáka. Rodiče tím nebyli nadšení, ale stále to patří mezi přijatelné, takže neprotestovali. Byl jsem tehdy hodně ovlivněný příběhy, které mi vyprávěla chůva, kde byli rytíři ctěni pro svou odvahu a zručnost, ne zatracováni pro rušení míru a klidu. Chtěl jsem být jako jeden z hrdinů, které jsem obdivoval, jednou z těch starých, tajemných legend,“ pousmál se, nevědomky upravil paže kolem Palinova těla a pohodlněji si položil bradu na jeho vlasy. „Takže voják. Moje lekce se zaměřily více na boj. V deseti letech máš možnost to změnit, ale málokdo zahodí to, co se tři roky učil. A já jsem chtěl vytrvat na cestě, kterou jsem si vybral stůj co stůj. Považoval jsem to tehdy za ctnost. Takže moje lekce začaly být ještě specializovanější. Přestěhoval jsem se do kasáren. Výcvik byl tvrdý – musel být, aby ze mě něco udělali. S jinými lidmi než s dospělými rytíři jsem se tehdy moc nevídal, s matkou a sourozenci jen při oficiálních příležitostech a otec se vždycky zajímal jen o moje pokroky – žalostně pomalé, jestli tě zajímá jeho názor – takže to žádné vřelé setkávání nebylo.“
Palin se vedle něj pohnul, obtočil kolem něj paže a přitáhl si ho na hruď v možná neuvědomělé snaze utěšit ho a chránit. Gene neměl pocit, že by to potřeboval. A přesto to ukonejšilo jakousi starou ránu v jeho nitru, o které ani nevěděl, že tam je.
Vrátil se do původní pozice a pokračoval.
„Když jsem prošel výcvikem, přestěhoval jsem se zpátky sem, ale většinu času jsem strávil potyčkami s bandity a korzáry. Tehdy jsem získal rytířské ostruhy. Potom mě začal můj pán vysílat na výpravy, jako byla ta s tebou, abych získal zkušenosti a ověřila se moje použitelnost. Na trůn nemůže nastoupit následník, který toho není hodný. A tak jsem si vesele žil, než jsem potkal tebe.“
„Ty neumíš být veselý,“ zamumlal Palin.
Gene se usmál.
„A víš, kdo mě učil až do deseti let většinu předmětů?“
Palin zavrtěl hlavou.
„Mistr Kerin. Když jsem dokončil výcvik, na rok se sem vrátil. Musel odjet krátce před tím, než zemřeli tví rodiče.“
Palin přikývl a spokojeně se nechal hladit po hlavě. Vsadil by se, že si Gene ani neuvědomuje, že to dělá, jinak by si o tom mohl nechat zdát.
„Měli bychom vstát. Můj otec mi včera řekl o přípravách na Salegrin, kromě toho, že mi vyčinil za opilost. Líbali jsme se, ale Arvalin bude mlčet. Já, Thurbere…“
„Jmenuju se Palin.“
Gene zmlkl a přitiskl si ho k sobě těsněji, jako by se potřeboval něčeho držet.
„Paline… Já tě chci. Tvoje tělo. Ale… ale nemiluju tě. Jen s tebou chci spát.“
Palin polkl.
„Já… ne… ty… líbíš se mi, ale… nechci spát s někým, kdo mě… nemiluje.“
Gene ztuhl.
„Ty mě miluješ?“
Palin odvrátil hlavu.
„Tak?“
„Ano! Miluju tě! Spokojený?!“ zavrčel.
„Ještě jsi s nikým neležel?“
Mladý mág krvavě zrudnul, schoval si hlavu do Geneovy haleny a tiše zakňučel. Gene se usmál.
„Jsi nevinný…“ zamumlal smyslně.
Jeho chuť poplenit ho ještě vzrostla. Být první v tom rozkošném těle, ten, kdo mu ukáže rozkoš…
Sjel rukama po jeho těle na zadek a stisknul. Věděl, že nemůže mladíka nutit, ani by neměl, vlastně by s ním vůbec neměl nic mít, ale myšlenka na milování s ním byla neodolatelná. Zastavit se bylo asi stejně snadné, jako přestat dýchat.
Uchvátil drobné tělo doteky dlaní a polibky na krk, ramena a dekolt, odhalené volným výstřihem košile. Palin jen zakňučel a křečovitě sevřel rukama jeho ramena.
Serval z něj košili a jednou rukou se dobýval do jeho kalhot. Lačně hladil hladký hrudník a líbal každou část těla, na kterou dosáhl. Přes mírné protesty z něj stáhnul kalhoty a obrátil ho na břicho. Silněji pohladil jeho záda a kousl ho do krku. Klekl si a opojeně hladil malý pevný zadeček.
„Gene,“ zaprotestoval Palin.
Voják ho nevnímal, vsunul mu prsty mezi půlky a dotkl se sevřeného vstupu do jeho těla.
„Gene,“ zazmítal se vyděšený Palin.
„Pusť mě!“