Kapitola 17
„Pro všechny bohy!“
„Co je?“ pousmál se Palin. „Umírám?“
„Ne… Ne, to ne. Naopak,“ překonal Arvalin šok a usmál se. „Jsi tak živý, jak jen můžeš být. Jsi těhotný.“
Palin otevřel pusu a zalapal po dechu.
„Cože?! Ale… ale to přece… nejde!“
„Proč by to nešlo?“ zamračil se zmateně Arvalin.
„No… vždyť já… nevypil jsem žádný lektvar.“
„Lektvar?“
„Plodnosti.“
Arvalin zčervenal. „To není nutné. On… musí tě… otevřít, aby se jeho…“ Palin rychle kývnul, že chápe. „Aby se to dostalo… víš, dovnitř, aby mohlo vzniknout dítě.“
„Ale já si nevzal žádný lektvar!“
„Nemusíš, dítě může vzniknout i bez lektvaru. Ten se používá pro šlechtu, aby spolu kvůli dědici nemuseli spát moc často. Co ty o tom vlastně víš?“
„Moc ne,“ připustil červenající se čaroděj. „O lektvaru jsem četl v knihách a v mistrově příručce receptů. Nevím, jestli tady u vás, ale u nás na vesnici se to nepovažuje za vhodné téma k nedělnímu obědu!“
„To je vážně chytré,“ zakroutil Arvalin hlavou. „Takže se o tom, jak vznikají děti, dozvíš až ve chvíli, kdy v tobě jedno roste.“
Palin zasténal a složil tvář do dlaní.
„No tak, Paline, čekáš dítě, to je dobré!“
„Ne, to není!“ zanaříkal. Potom tvář prudce zvedl. „Gene se to nesmí dozvědět!“
Arvalin zvedl obočí. „To dítě není jeho?“
„Je,“ řekl Palin pohřebním hlasem.
„Tak v čem je problém?“
Představy, o tom, jak se teď Palin vrhne Geneovi do náruče, vyznají si lásku, vezmou se a budou žít šťastně až do smrti, které si Arvalin dosud maloval, se začínaly bortit.
Palin si povzdechl, zavřel oči a položil se na postel. „Kdyby Gene zjistil, že čekám dítě, asi by ho zajímalo, jak jsem k němu přišel. A protože se pořád řídí tou svojí idiotskou ctí, vzal by si mě, přestože mě nemiluje.“
Arvalin zavrtěl hlavou a chvilinku přemýšlel.
„Paline, já jsem jeho bratr. Trochu ho znám. On… když se na tebe dívá, když s tebou mluví, oči mu úplně září. A jak se k tobě chová! Procházky po městě, nákupy na trhu? Tohle Gene nedělá! A Briano! Nedokázal bych si představit, že nevykuchá každého, kdo mu řekne Rulíku!“ rozesmál se.
Palin se smutně pousmál a zavrtěl hlavou. Arvalin se přestal smát a povzdechl si.
„Ale je to neskutečný tupec. Kdyby si ve dne dokázal přiznat, že je do tebe blázen, možná by tě v noci…“
Palin mu položil ruku na rameno.
„To nic. Měl bych se vrátit.“
Vstal, přešel ke dveřím a tak se na okamžik zastavil.
„Děkuji, Arvaline, jsi laskavý. Ale v tomhle se pleteš. Gene mě nemiluje. Řekl mi to.“
Otevřel dveře a odešel. Arvalin praštil pěstí do polštáře. Tohle bylo tak nespravedlivé!
Druhý den musel Palina z Geneova pokoje odtáhnout skoro násilím. Uzdravil ho a zahájil rozhovor, po kterém mladík očividně netoužil.
„Paline, poslouchej, když Genea necháš, aby ti tohle dělal, tak tě to může zabít! I tvoje dítě!“
Palin zbledl.
„To… to dítě je moc malé, než abych o něj přišel, že?“
Arvalin krátce zauvažoval o tom, že by mohl Palinovy nevědomosti využít, ale nakonec mu v tom léčitelská etika zabránila.
„Nemůžeš. Jsi čaroděj, takže se dítě živí tvojí silou a magií. Zkrátka – dokud nezemřeš ty, tak ani tvoje dítě.“
„To je skvělé!“
„Ale pokud se něco stane, pokud nastanou nějaké komplikace, bude si brát tvoji životní sílu tak dlouho, dokud nezemřete oba.“
„S tím můžu žít,“ usmál se Palin a bezděčně si položil dlaň na ploché břicho.
„Co budeš dělat? I když to nesmím nikomu říct, dlouho neutajíš, že jsi těhotný. Budeš to muset Geneovi říct sám.“
„Nedozví se to. Odejdu.“
„Nikdy mu neřekneš, že má dítě? Dědice říše? To je kruté!“
„Nebude o tom vědět, nebude ho to trápit. A nebude to dědic ničeho, nejsme oddáni.“
„A svého syna nebo dceru necháš vyrůstat bez otce?“
„Já se o své dítě postarám.“
„Ale proč?! Vždyť to není nutné! Proč mu nechceš říct? Proč si ho nechceš vzít?“
„Protože nechci, aby byl uvězněný ve svazku s někým, koho nemiluje.“
„Ale on tě miluje! Vždyť… nikoho jiného nenechá, aby se ho dotkl, teď je tak popudlivý, že sotva snese svou rodinu ve stejné místnosti, ale k tobě se tulí! Drží se tě jako opory, posledního pouta se světem, ten vždycky silný, nezávislý Gene! Miluje tě!“
„Ne. Řekl, že mě nemiluje a Gene přátelům nelže. A i kdyby mě skutečně miloval… Nikdy by si mě nemohl vzít, protože nejsem vhodný.“
„Jsi čaroděj…“ namítl nejistě Arvalin.
„Ale nejsem urozený ani bohatý, nemám vhodné způsoby. Nikdy by mu to nedovolili.“
Arvalin se kousl do rtu.
„Víš, kdyby si postavil hlavu, že si tě vezme za každou cenu, náš otec by s tím mnoho nenadělal.“
„Ale to Gene neudělá. Musel by mě milovat, aby riskoval všechno, co má a ty dobře víš, že to neudělá.“
Arvalin si znovu povzdechl.
„Víš, myslím, že abys to pochopil, budu ti muset odhalit takové malé královské tajemství.“
Palinův výraz žádal o vysvětlení.
„Královská rodina je svým způsobem méně svobodná než kterýkoli nevolník. Král nebo královna zvlášť. Musí se starat o svůj lid, sloužit mu, jít mu příkladem. Nemůže podlehnout svým touhám, vždycky musí nadřadit zájmy říše nad své vlastní. Protože král nebo královna není jen osoba, je to království samo. Má neomezenou moc, takže nikdy nesmí podlehnout. Proto je každý dědic trůnu vychovávaný s touhle myšlenkou, tenhle životní postoj je mu od dětství vštěpovaný. A Geneovi zvlášť. Vybral si cestu vojáka. Cestu násilí, krve, bitev, bezohlednosti… zla.“
„Vojáci nejsou jen zlí!“
„Já vím, mě přesvědčovat nemusíš. Ale všichni je tak vidí, proto taky tak lpí na té své cti. A náš otec i Geneovi Mistři si to uvědomovali, proto byl taky vychovávaný mnohem tvrději, než kdyby si vybral jiné povolání. Gene nesmí zklamat, nebo by vrhl špatné světlo na královskou rodinu, armádu i celé království. A kdyby se rozhodl udělat něco naprosto proti protokolu, jako třeba vzít si tebe, není nic, co by mu v tom mohlo skutečně zabránit. Proto byla Geneova výchova tak přísná – aby nic takového nikdy neudělal.“
„Určitě musí být něco co by s tím mohl král udělat! Ne?“
„No, ano. Může dědicem království jmenovat mě – což jak jistě uznáš, by byla tragická volba. Ale kdyby Gene odmítl následnictví – Briano, to snad ani nejde! To je naprosto nepředstavitelné, vážně. Nic takového se nestalo už… vlastně nikdy. Znamenalo by to odmítnutí služby lidu, břemena vlády, pohrdání svou zemí, ohromně by to snížilo naši vážnost mezi ostatními zeměmi, ukázalo by to, jak jsme slabí, že máme vnitřní rozpory…“ Arvalin zavrtěl hlavou.
Palin dlouze vydechl, přitáhl si kolena pod bradu a objal je rukama.
„Takže jsme si to vyjasnili. I kdyby mě miloval, vzít si mě nemůže.“
„Ne, ne, to jsem říct nechtěl, zatraceně! Chtěl jsem ti tím vysvětlit, co mu brání. Gene si nechce přiznat, že tě miluje, protože se nechce rozhodovat mezi láskou a povinností. Můj velký bratr je v boji statečný jako lev, ale když dojde na city, vždycky byl trochu zbabělec. Ale když si to dokáže přiznat, tak myslím, že si nakonec vybere tebe, zvlášť, když čekáš jeho dítě.“
„Jistě, že ne. Podle toho co jsi říkal, by to byla zrada království a to Gene nikdy neudělá. Znáš ho. Víš, že je až neuvěřitelně čestný. Nikdy se ke svojí zemi nepostaví zády a nikdy neuteče před svojí povinností.“
„To možná ne, ale Paline, jsi těhotný! Chápeš? Jeho dítě je taky závazek, je to druh povinnosti! Možná by se to v jeho očích mohlo vyrovnat povinnosti prince. To dítě bude mít koneckonců jeho krev, bude to budoucí následník trůnu, je tedy jeho povinnost, nejen jako otce, ale i jako prince, postarat se o jeho bezpečí, výchovu a vzdělání. A když proti sobě budou stát dvě povinnosti, jsem si jistý, že si Gene vybere tu, po které bude taky toužit.“
„A proč si myslíš, že chce dítě? Je moc mladý, aby byl otec. Zatraceně, oba jsme moc mladí.
A teď – má povinnosti vůči celé zemi a všem lidem, kteří v ní žijí, které prostě musí splnit, což mu neumožňuje si mě vzít, i kdyby mě miloval, což tak není.
A je tu další povinnost, naše dítě, kvůli kterému by cítil vinu - kdyby o něm věděl. A to já nechci.“
Utekl z pokoje a schoulil se do objetí nic netušícího prince. Počkal, až mladý léčitel odejde a zvedl tvář.
„Gene, polib mě,“ zaprosil.
Princ se beze slova zmocnil jeho rtů a vklouzl jazykem dovnitř. Palin tiše zakňučel. Vítal pevné, majetnické objetí – potřeboval se cítit v bezpečí, přestože zrovna toho se mu u Genea moc nedostávalo. Ale z denního Genea strach neměl, bál se jen toho nočního.
Několik minut se líbali, než jim došel dech. Palin si položil hlavu na jeho rameno.
„Chtěl bys děti?“ zeptal se najednou a kousl se do jazyka.
„Ne,“ odpověděl bez přemýšlení. „Možná časem. Určitě si budu muset pořídit dědice, ale čím déle, tím lépe. Proč tě to vůbec napadlo?“
„Ale, povídali jsme si s Arvalinem o léčitelství a tak…“
No, to byla vlastně pravda.
„Hm. Hele, vždycky mě zajímalo, jak je možné, že jsou léčitelé schopní používat magii. Nejsou čarodějové, ale kouzlí? A proč ne všichni?“
Palin přikývl a chvilinku si třídil myšlenky.
„Ano. Každý má v sobě pouto s magií, každý má svou vnitřní magii, ale většina lidí jen pasivní.“
„Pasivní? Co to sakra znamená?“ Gene zněl netrpělivě a trochu rozzlobeně tím, že tomu nerozumí.
„To znamená, že ji nemůžou ovládat. Ona je ano, oni ji ne. I každá věc a rostlina má svoji magii, proto je také můžou čarodějové ovlivňovat – přeměňovat a tak – skrze magii v nich. Kdyby žádnou neměli, žádné kouzlo by nefungovalo.“
Zmlkl, protože ho napadlo, jestli to není důvod toho, že mu na nočního Genea nepůsobí žádná obranná kouzla. Princ to však patrně považoval za konec vysvětlování, protože se znovu zeptal.
„A ti léčitelé?“
„Oh. Ano. Takže, magie se dělí na mnoho druhů, podle způsobu použití – útočná, obranná, léčitelská, ničivá, přeměňující, tvořivá a tak dál.“
„Kdo to takhle rozdělil? A proč takhle?“ přerušil ho Gene.
„Nevím, kdo to tak pojmenoval, ale magie se takhle dělí sama, přirozeně. Každý druh magie je trošku jiný. Ti, kteří zvládají všechny nebo skoro všechny druhy magie jsou prostě čarodějové, i když mnoho z nich se později soustředí na jeden nebo dva druhy. Mistr Kerithen se třeba soustředí na léčitelství a rostlinnou magii. Ti, kteří mají talent na jeden, zřídka dva druhy, si podle toho obvykle vyberou zaměstnání. Arvalin je magií nadaný léčitel – a hodně nadaný – ale to které povolání si samozřejmě mohou vybrat i ti, kteří magicky nadaní nejsou.“
„A když má někdo talent na třeba tři druhy magie?“
Palin pokrčil rameny. „To se nestává.“
„Jak to?“
„Nevím proč. Prostě se to nestává. Magie si asi vybírá. Proč myslíš, že jsou mágové považovaní za laskavé bytosti světla, proč jsou ve všech příbězích ti hodní?“
Gene pokrčil rameny.
„Protože jsou. Slyšel jsem i příběhy o čarodějích, kteří se zkazili a se svou mocí potom napáchali strašlivé škody, ale těch je málo a ani oni nebyli zlí po celý život.“
„Hm.“
Palin zjistil, že se Gene mračí.
„Co je?“
„Ale nic. Jen přemýšlím, kam jsme se dostali od o otázky o dětech. Proč tě vlastně v souvislosti s léčitelstvím napadly děti?“
„Ani nevím… Myslím, že se o tom Arvalin zmínil…Tak mě napadlo, jestli bys ty nechtěl děti, s tou záležitostí kolem dědice a tak…“
„Spi.“
Komentáře
Přehled komentářů
Co je s tebou? Ještě nejsi zdravá?
...
(Silmaren, 17. 7. 2010 21:56)To je mi líto. Ačkoli to není úplně nesobecké, je to velice upřímné - brzo se uzdrav.
:-/
(Liritar, 9. 7. 2010 20:16)
Povodně mi kdysi vyplavily počítač, takže mi zůstal jen papírový rukopis. Musím původní, neupravenou verzi přepsat do počítače a upravit.
Teď dlouho nic nebylo, protože jsem byla na dovolené a potom v nemocnici. Další kapitola bude až mi sundají sádru z ruky.
...
(Silmaren, 19. 6. 2010 14:45)
Ahoj Liritar. Ne, že bych tě chtěla tímhle dotazem naštvat nebo urazit - to je to poslední, co bych chtěla - ale co ti na rekonstrukci povídky trvá tak dlouho? :-(
Kdy bude další díl?
?
(Silmaren, 12. 12. 2010 16:04)