Kapitola 9
Palin zamrkal.
„Ne, chci, abys mě políbil.“
Najednou zjistil, že leží na zádech s Genem nad sebou.
Tiskl mu zápěstí vedle hlavy a dráždivě se otíral o jeho rty. Mág tiše vzdychnul a pootevřel ústa.
Najednou z něj voják sklouzl a zatáhl ho do keřů, které lemovaly les, u kterého tábořili.
Dotáhl ho až ke koním, které uvázali na mýtince nedaleko okraje lesa.
„Co se děje?“ zeptal se dezorientovaně.
„Muži na koních. Vojáci. Jeli naším směrem. Asi by nás nechali na pokoji, ale nechci riskovat.“
Palin se k němu přitiskl.
„Ale proč se vůbec schováváme? Co by se stalo, kdyby na nás přišli?“
Gene ho se škodolibou radostí začal děsit vyprávěním o hrůzách vězení a mučení. Palin se roztřásl a začal ztěžka dýchat, když mu to jeho příliš velká fantazie začala kreslit v živých barvách.
„Co je? Neboj, nepřijdou na nás, kdyby ano, namluvíme jim, že jsme chtěli soukromí pro chvilku vášně. A vůbec, nic se nestane. Proč tak špatně dýcháš?“
Palin se snažil uklidnit.
„Promiň, já… mám nemoc, od narození. Když se moc namáhám nebo vyděsím, tak nemůžu dýchat. Nejde to vyléčit.“
„Nikdy jsi s tím neměl problémy, když jsem ti dával lekce.“
„To nebylo namáhavé, ne moc.“
Gene udiveně zavrtěl hlavou.
„Jsi silnější, než jsem myslel.“
Palin se zářivě usmál a objal ho kolem krku.
„A dostanu za to pusu?“
Mladý rytíř ho krátce políbil. Palin si mu sedl na klín a zavrtěl se, aby našel pohodlnější polohu. Gene mu pevně sevřel boky.
„Nedráždi mě,“ sykl.
„Proč?“
„Protože bych se nemusel ovládnout.“
Palin se zasmál.
„Nikdy jsem neviděl člověka, který by se ovládal víc než ty.“
„Tak mě nenuť, abych přestal.“
Mladý mág se na chvíli zamyslel a pak k němu přilnul pevněji.
„Co by se stalo, kdybys přestal?“
„To nechceš vědět,“ odmítl Gene a shodil ho vedle sebe.
„Jdeme spát. Radši zůstaneme tady, museli by být slepí, aby si nevšimli toho ohně. Naštěstí už zhasínal, tak si budou myslet, že už je delší čas opuštěný.“
Palin vydal tichý souhlasný zvuk a začal rozkládat svou přikrývku. Bez přemýšlení se vtěsnal Geneovi do náruče, brouknul přání příjemné noci a usnul. Gene ho bezděčně přitiskl k sobě a ztuhnul, když mu zavrtěl zadečkem v klíně. Potlačoval nepatřičné reakce svého těla a pokoušel se usnout, ale nedařilo se mu to. Musel přemýšlet o křehkém, ale přesto silném stvoření, které mu důvěřivě spočívalo v náručí.
Ve špatném světle noci pozoroval jeho něžnou tvář a lehkými doteky zkoumal útlé tělo. To štěně bylo nepochybně velmi přitažlivé, dost na to, aby měl chuť vrhnout se na něj, servat z něj šaty a tvrdě si ho vzít.
Dost na to, aby byl v pokušení to opravdu udělat.
Ale kvůli touze těla mu nesmí dát falešné naděje na lásku, po které tohle štěňátko touží. Takže bude lepší ho hned přesvědčit, že k němu nic necítí. Už takhle si vyčítal svá předchozí selhání – polibky, kterým měl odolat. A chvíle, kdy nad sebou ztratil vládu a pokusil se ho svést, použitím svého polonahého těla nebo hlasu, ze kterého se mladíkovi očividně podlamovala kolena, když ho správně použil. Ale to k němu Palina jen víc připoutávalo.
Ne, konečně musí zničit tu nesmělou, nadějnou náklonnost.
S pevným rozhodnutím usnul.
Na cestě do hlavního města svůj plán provedl. Byl tak chladný, neosobní a nepříjemný, že Palina velice účinně přesvědčil, že ho nesnáší, ale nepodařilo se mu zničit jeho náklonnost k sobě.
Palin si teprve teď, když bylo Geneovo chování tak nepřívětivé, uvědomil, že mladého rytíře miluje. Ale neodvažoval se mu to říct, když mimo nejnutnějších rozhovorů a uštěpačných poznámek zachovával ledové mlčení, mračil se na něj a tvářil se jako by ho nesmírně obtěžovalo jen dýchat stejný vzduch jako Palin. Raději se soustředil na ten báječný výlet, který ho čekal.
V Elvielu užasl. Město se mu zdálo obrovské, přeplněné lidmi, zvuky, vůněmi a pachy, které byly tak jiné než doma. Gene se pobaveně díval na jeho zájem a dychtivě rozevřené oči.
„Rulíku, to uvidíme i královskou rodinu? Krále?“
Rulíku mu začal říkat nedávno, když prohlásil, že je stejně tak jedovatý.
„Ano, to uvidíme. Dost jistě. Jedeme do paláce.“
Palin vykulil oči.
„Proč?“
„Protože tam budeme bydlet.“
„V paláci? Tvoji rodiče tam pracují?“
Gene se v duchu báječně bavil a povídal si s Palinem víc než za celou cestu dohromady.
„Dá se to tak říct.“
„A co dělají?“
„Vládnou.“
„Oni… oni jsou…“
„Králem a jeho Paní.“
Palin otevřel pusu.
„Takže ty jsi…“
„První princ, ano.“
„A to mi říkáš tak klidně? Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zaječel.
Gene se na něj ledově podíval.
„Protože ti do toho nic není.“
„Nic není?! Jak to sakra myslíš?“
„Tak, jak to říkám. Nejsi můj přítel nebo milenec, není třeba, abys to věděl.“
„Ne? A co kdyby tě někdo poznal? To není o tom, že by to ranilo moje city, ale proto, že to bylo nebezpečné!“
Ve skutečnosti to jeho city ranilo a tenhle argument vymyslel téměř současně s tím, jak ho řekl, ale Geneovi sklaplo.
„Promiň,“ zabručel neochotně.
Cestou do paláce mlčeli, jen Gene odpovídal na pozdravy a volání lidí.
„Gene,“ řekl tiše, aniž spustil oči z paláce, od jehož brány je dělilo už jen několik desítek metrů „ještě v něčem jsi mi lhal?“
„V ničem jsem ti nelhal!“ ohradil se Gene prudce. „Ty ses nikdy neptal, kdo jsem! Nejsem lhář!“
„Nechtěl jsem urazit tvou čest,“ řekl bezvýrazně. „Ještě něco jsi mi neřekl?“
Gene chvíli mlčel.
„Ano,“ řekl potom krátce a pobídl koně. Projeli bránou a ocitli se na velkém rušném nádvoří. Sesedli a nechali podkoní, aby se postarali o jejich cestou unavené koně. Pak ho Gene uchopil za loket a odvedl ho do svého domova.